THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Ze seznamu loňských restů je třeba čas od času umazat nějakou tu položku, a tak si dnes prosvištíme sólovou prvotinu kytaristy NEVERMORE Jeffa Loomise „Zero Order Phase“. Že má rychlík Jeff moc rád CACOPHONY nikdy nebylo žádným tajemstvím. Ani se nijak netajil myšlenkou pojmout dvě neskutečné jízdy pánů Jasona Beckera a Martyho Friedmana („Speed Metal Symphony“ a „Go Off!“ z let 1987 a 1988) jako hlavní zdroj inspirace pro debut. Plus další podobné klasiky žánru, nejen od téhle povedené dvojice, pochopitelně. Ovšem žádné kopírování se konat nebude, jde skutečně pouze o lehké „načuchnutí“ (které se jen tu a tam přihlásí silněji v uších těch, co mají tato alba sježděná nahoru dolu), což musí být jasné každému, jen co se na něj vyvalí úvodní „Shouting Fire At A Funeral“, která jakoby NEVERMORE z oka vypadla. Jde tedy o pokračování v odkazu s vlastní ksichtem a (nejen zvukovými) výdobytky doby. Potud tedy velká spokojenost s drtivou většinou alba. Kdo hledá nedostatky, najde fakt, že ač Loomis na nahrávce nenechal (na rozdíl od dua Becker/Friedman) žádného zpěváka vydat ani hlásku, přece jen je výsledek někdy až zbytečně blízko domácím NEVERMORE, což je pro sólovou nahrávku přece jen krapet svazující, a taktéž i skutečnost, že přes hostující hráče (producent Kernon, Jarzombek, O´Brien a další) to celé zní jednokytarově. Jedna hlava, jeden rukopis, kterému by volná ruka druhého stejně nadaného strunoběžce určitě prospěla. Ale nechápejte mě špatně, „Zero Order Phase“ je hodně příjemná nahrávka člověka, co přesně ví co chce a má to v hlavě (i rukách) dobře srovnané. A vezmeme-li navíc ještě v úvahu, co za nudné onanie běžně vydává většina „kapelových“ sekerníků, vyjde nám, že se Jeffovi práce podařila, no… chvalitebně.
7,5 / 10
Shouting Fire At A Funeral a Jato Unit jsou super, zbytek se mi trosku slil dohromady...kdyby to hral nekdo jiny nez clen mych oblibencu Nevermore, asi by hodnoceni bylo jeste nizsi:
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.